Ležím si tak v trávě a brouzdám si tak v hlavě. K světu se nudím. Zavřu oči. Vidím tmu, ale najednou....Linou se mi myšlenky o dům dál, kde jsem pánem tvorstva já. Já, které se podařilo, pod širým nebem zamhouřit obě oči a dovedlo mě to k spánku.
Sním o krásném růžovém poníkovi s překrásnou modrou hřívou a ohonem z trávy. NE! Prober se, toto je nereálné. Nereálné jako sám onen svět. Svět, který patří nám, kde bychom si měli užívat a ne se bát vyjít ven. Každodenní trápení o světu samém. Strach nám přebíjí veškeré naše myšlenky, které se odebírají směrem k aktuálnímu dění kolem nás.
Není jednoduché brát v potaz, všechny situace, které se mohou stát či se už staly. Jsou toho plná média, noviny, rádia, rozhlasy a všemožné přenašeče zpráv kolem. Nedává mi smysl, proč se toto všechno děje. Vždyť by šlo vyjít vstříc kdečemu bez všemožných dohadů. Střílení, vraždění, nekonečný koloběh ohavných případů způsobených, pouhých chtíčem a nesmyslným důvodem. Chápu, že jisté priority a názory se vůči jednotlivým možnostem a myšlenkám příčí. Ale co takhle kompromis z obou stran.
Nelíbí se mi, ten proud ženoucí se čím dál tím blíž k nám. Nebezpečí číhající z každé strany. Neklid kolem nás. Proč.. Proč... Toto všechno. Do čeho to stárneme. Dožijeme se vůbec klidu?
Jenom představa klidu a míru je tak krásná. Všechno kolem nás by bylo alespoň z části jednoduší. Jenom se dostávám k neodpovězené otázce.."Co bude dál" to není jasné nikde. Nikde není nikdo schopen říci, co nás čeká, kdy to všechno pomine, kdy budeme v bezpečí.